Autor stránek

Autor stránek

L.D.G.

4.červenec 2011

Dne 4.července 2011 v časných ranních hodinách, skonalo ve věku 98 let, Jeho císařské a královské veličenstvo, Dr.Otto von Habsburg. Vzpomeňme v modlitbě, čest Jeho památce.
REX NUMQUAM MORITUR !
otto.jpg

4.červenec 2011

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (51 | 100%)

Češi a legitimita

28. 10. 1918 vznikla samostatná Československá republika doslova na zelené louce a bez jakékoliv státoprávní kontinuity.Tehdejší Národní výbor sestavili čeští politikové, kteří nebyli zvoleni národem k tomuto aktu, ale naopak (někteří), k zastupování
národa v Říšské radě a to v roce 1911. Lze takovou skutečnost považovat za mandát odpovídající závaţnosti aktu? Večer 28. října 1918 přijal Národní výbor československý, zákon, později zařazený do Sbírky zákonů a nařízení jako zák. č. 11/1918 Sb.
V původním textu dokumentu z 29. 10. 1918 je psáno doslova toto: „Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou národní radou v Paříži, jako orgánové jednomyslné vůle národa. Než se tak stane, vykonává státní svrchovanost Národní výbor." O jednomyslné vůli národa lze velmi pochybovat. Jednomyslnost vůle nebyla tehdy, ani nikdy jindy ověřena. V právě končící válce padlo za myšlenku samostatného státu celkem 5 405 legionářů, kdežto za Boha, císaře a vlast v ní zemřelo celkem 90 458 vojáků z čistě českých okresů a 4 767 vojáků z moravských okresů. Většinou bojovali statečně a bez donucení.
Drtivou většinou nebojovali za novou republiku, nezběhli a nevytvářeli odboj. Demokratičnost procesu vzniku nového státu byla od samého počátku více neţ sporná a Národní výbor bychom stejně dobře mohli nazvat skupinou samozvanců.
31.10.1918 podepsali delegáti Národního výboru prohlášení v němž sami sobě schválili všechny dosavadní kroky a vyhlášení samostatného státu v republikánské formě. Dále je uvedeno: „Představitelé československého národa prohlašují kategoricky, že není
a nebude již nikdy žádného svazku mezi národem a dynastií Habsburků…“. Zní to tak trochu jako kletba. Pomineme-li výše naznačenou otázku, zda šlo o skutečné představitele národa (navíc národa Československého, který nikdy neexistoval), dopustili se tito muži zrady na svých minulých přísahách a fakticky také vlastizrady. Císař Karel I. a zároveň český král Karel III. se teprve 11. 11.1918 vzdal výkonu vládní moci, ale nikdy oficiálně neabdikoval na svůj trůn. Kromě toho se císař v dokumentu vzdal pouze podílu na státních záležitostech tzv. Německého Rakouska a tento akt nelze vztahovat na ostatní země monarchie, tedy ani na Království české, Markrabství moravské a Vévodství slezské. Ostatně ani vláda Německého Rakouska nepovažovala prohlášení z 11. 11. 1918 za abdikaci a snažila se jí později od císaře Karla I. dosáhnout. V legislativním a státoprávním smyslu zůstal tedy Karel I. zákonným
dědičným vládcem Zemí koruny české a novou republikovou ústavu vyhlášenou Národním výborem v Praze rozhodně, bez podpisu panovníka, nelze považovat za platný dokument. Prohlášení císaře Karla I. z 11. 11. 1918 bylo v Čechách i
v Ženevě vydáváno (zcela v rozporu se skutečností) za abdikaci Habsburků na český trůn. Takto bezprecedentního zkreslení se nedopustili ani Jihoslované, ani jiné národy rozpadající se říše. Sám Ferdinand Peroutka ve svém Budování státu (na str. 270) popisuje prohlášení republiky a volbu T. G. Masaryka Národním výborem dne 14. 11. 1918 tak, že: „Také tato věc byla tak hotova, že stačil potlesk a volání slávy, aby prohlásil Masaryka za zvoleného.“ Podle zákona téhož Národního výboru z večera dne 28. 10. 1918 se takto závažné akty měly odehrát teprve po ustavení nového Národního shromáždění a to 2/3 většinou. Ta zřejmě nebyla zaručena, proto předseda NV dr. Kramář tak spěchal. Ještě do 28. 2. 1920 vycházel a byl užíván „Zákoník zemský království českého“ reflektující trvání Zemí koruny české. Teprve po 2 letech od převratového říjnového dění bylo v RČS uznáno, že dosavadní tradiční členění našich zemí odporuje nové republikové ústavě. V dubnu 1919 se představitelé státu snažili nabídkou odškodnění za rodinný majetek v Čechách vyjednat oficiální abdikaci císaře a
krále Karla I. Ani oni zřejmě nebyli o legitimitě svých předchozích kroků přesvědčeni. Císař a král Karel I. v exilu však abdikaci odmítl s tím, že habsburský trůn nemůže být předmětem handlování a on musí jednat v souladu s vůlí svých národů a pokud ho povolají, vrátí se. Majetek byl posléze zabrán bez náhrady a až do roku 1950 platil zákaz pro členy habsbursko-lotrinské dynastie zdržovat se na území republiky.
Sesazení habsbursko-lotrinské dynastie a zřízení republiky nebyly výsledkem rozhodnutí oprávněné politické reprezentace českého a slovenského národa, ani revolučním aktem, ale politicko-mocenským rozhodnutím vítězných mocností,
schváleným několika českými a slovenskými „politiky“ bez opravňujícího mandátu národů budoucího státu. Tyto akty nebyly stvrzeny žádným zákonem československé nebo následnické republiky české. Výslovně nebyla zrušena nebo jednostranně vypovězena ani Zlatá bula, základní a vždy platný dokument české státnosti a ústavnosti, ani Pragmatická sankce, která zaručuje nástupnictví habsbursko-lotrinské dynastie na českém trůně. Ještě ve 30. letech 20. stol., a to přes protihabsburskou kampaň 1. republiky, pořádaly desítky českých měst a obcí slavnosti na počest Otty Habsburského, následníka trůnu a udělovaly mu čestné občanství.
Pokud bychom se měli přidržet skutečných mezinárodně platných státoprávních aktů, pak jsme dnes nikoliv republikou, nýbrž stále ještě poddanými legitimního českého krále. Jinými slovy, forma existence tohoto státu je veskrze nelegitimní. Rezignace na legitimitu a kontinuitu práva, státnosti a ústavnosti, se osudově promítla do celých dalších dějin českého národa. Do jeho čela se postavila domácí skupina dravců, kteří vycítili příležitost a nikoliv náhodou si říkali Mafie. Tato skupina byla doplněna o skupinu tzv. zahraničního odboje (název je zavádějící, neboť stát, jehož byli občany, nebyl okupován). Prezidentem se stal T. G. Masaryk, liberál a humanista založený protinábožensky, který se kromě kritiky pravosti Rukopisů a obhajoby Židů za Hilsneriády, v roce 1914 proslavil tzv. Švihovou aférou, totiž obhajobou předsedy poslaneckého klubu národně socialistické strany Karla Švihy, o němž bylo jasné a soudně prokázané, že byl policejním konfidentem. Parlamentního poslance Masaryka tato aféra stála v českém prostředí renomé, neboť se soudilo, že sám je rakouským agentem. To by také vysvětlovalo důvod, proč mu bylo umožněno cestovat volně do Holandska i po vypuknutí války, což vůbec nebylo obvyklé. Tam se stal Masaryk britským špiónem. Když v prosinci 1914 ujišťoval ve Vídni ministerského předsedu Körbela písemně a rukoudáním o své loajalitě, již dávno vynášel z říše vojenská tajemství a přijímal britské peníze. V zahraničí náhle změnil svůj dosavadní názor, že monarchie musí být zachována a ujal se boje za československou samostatnost. Eduard Beneš se pro změnu stal francouzským špiónem. Oba během své emigrace přijímali obrovské částky od tajných služeb i ze sbírek krajanů, na financování české věci, které nikdy nikomu nevyúčtovali. Na zcela neznámých kontech zmizely také obrovské zisky z legionářských obchodů Centrokomise na Sibiři financovaných ruským zlatem a především tiskem inflačních rublů z nalezených štočků. Tito muži i jejich spojenci v Čechách nebyli ve skutečnosti žádní idealisté, ale nenasytní dravci bažící po moci. O legitimitu měli tu nejmenší starost a pravidla uznávali jen dočasně a jen ta svá. Masaryk vnímal národy ve smyslu kmenů. Beneš byl frustrovaným socialistou. Oba pocházeli z plebejského prostředí a vypracovali se vlastním úsilím. Tento tandem ovládal československou politiku do konce 30. let. Po návratu domů v roce 1919 zorganizovali první drastické znárodňování šlechtických a církevních majetků. V zájmu češství a rovnosti bylo voličům těch správných stran za úplatu přerozděleno 40% plochy ukradené orné půdy a 70% lesní půdy, nehledě k cennostem jiného druhu. V zájmu rovnostářství byly zakázány šlechtické tituly, neboť nadále měl být jediným měřítkem úspěšnosti jen majetek. Veteránům války bylo zákonem zakázáno nosit jiná vyznamenání, než ta, která byla získána v boji za republiku. Hrdiny směli být pouze zrádci a přeběhlíci. Hrdinství přestalo být hrdinstvím objektivně, ale začalo být podmíněno správnou ideologií, a to hned po založení republiky, nikoliv až po únoru 1948. Československý prezident měl zákonné pravomoci dalece přesahující pravomoci bývalého císaře. § 11 Zákona na ochranu republiky prezidentovi zaručoval naprostou nekritizovatelnost. V jeho jménu byly vedeny politické procesy a byli odsouzeni i lidé, kteří před soudem jasně prokázali, že se prezident mýlí, nebo lže. Byl odsouzen člověk za kritiku Masarykova názoru vysloveného ještě v dobách monarchie. Mocenské, frakční boje byly vedeny bez skrupulí a v druhém desetiletí republiky se značně rozmohla korupce a zbytněla byrokracie. Navzdory vládě a parlamentu se vše podstatné rozhodovalo mezi prezidentem a několika předsedy největších stran, zcela v soukromí. Revolucionářům se podařilo v rámci boje za českou samostatnost vytvořit mnohonárodní stát. Protože druhým největším státním národem zůstali Němci, musela být potlačena touha Slováků po národní seberealizaci a vytvořen umělý národ Československý, jen aby se ostatní národy mohly stát menšinami. Záhadnou smrtí zemřel generál Rastislav Štefánik, monarchista a zastánce plnění pittsburských dohod o rovnoprávnosti Slováků v novém státě. Strach z trestu a viny však vězel novým mocipánům v kostech, o čemž svědčí masivní, nikdy nepřerušená kampaň, v níž se novým generacím cpala do hlavy obohacená obrozenecká klišé o třistaletém úpění, nešťastné Bílé Hoře a žaláři národů, o slavné husitské epizodě a především o nikdy nepřerušeném zápasu mezi Germány a Slovany, v jehož první linii stojí český národ. Kampaň byla jednostranná, postavená na zamlčování, zkreslování a vyslovených lžích, neboť účel světil prostředky opravdu masově. Strach z Habsburků a se záhy změnil doslova v paranoiu.
Pohrdání zákonností a ústavností záhy nabralo tragikomickou podobu. V roce 1938 odevzdal prezident Beneš protiústavním aktem, bez souhlasu parlamentu, třetinu území státu nacistickému Německu. Poté abdikoval a odejel do zahraničí jako prostý občan. V roce 1945 se tento občan vrátil jako prezident samozvanec ustavený bez voleb, z východu, s komunistickými tanky, a jako takový znovu vlastizrádným aktem odevzdal cizí mocnosti Podkarpatskou Rus. Jako takový vládl dekrety bez ohledu na mandát a vůli občanů, podruhé jiţ znárodňoval jejich majetek v obrovském měřítku, vyháněl milióny občanů státu německé národnosti dle principu kolektivní viny a v roce 1948 odevzdal moc ve státě komunistům. Legitimně zvolený prezident Hácha zatím umíral bez soudu ve vězení, občan Beneš páchal neuvěřitelné zločiny jménem národa a národ mu tleskal. Nikdy nebyl obžalován z vlastizrady, ačkoliv se jí zjevně dopustil několikrát. Dodnes po tomto šarlatánovi pojmenováváme ulice a školy, a schvalujeme nesmyslné zákony o tom, že se zasloužil o stát. Zjevné pohrdání legitimitou, ústavností i zákony a pravidly jako takovými se českému národu natolik vžilo, že si je dnes již ani neuvědomuje. Zažitá klišé nám nedovolují rozeznat, že odtržení části území od státu, jehoţ jsme občané, je zločinem, ať se již jedná o Sudety v roce 1938, nebo Čechy a Horní Uhry v roce 1918. Ţe bojovat se zbraní v ruce proti státu, jehož jsem občanem a jemuž jsem přísahal, je vlastizradou, ať již se jedná o sudetoněmecký Freikorps, nebo o české legionáře. Pro nás je stále jedno hrdinstvím a druhé zločinem, byť právní podstata činu je identická. Co je české, to je hezké.
Již v rámci působnosti v Říšské radě před I. světovou válkou, se čeští poslanci stávali objektem pohrdání, protoţe zjevně nebyli schopni rozeznat princip státoprávní od principu národního sebeurčení. Pro Země koruny české chtěli samostatnost s pohlcením 3 miliónů Němců podle principu státoprávního a Slovensko požadovali připojit podle principu národního sebeurčení. V jejich očích princip státního práva platil jen pro Čechy, pro Uhry již nikoliv. V jejich očích princip národního sebeurčení platil jen pro Slováky, pro naše Němce již nikoliv. Zástupci českého národa již tehdy dávali najevo, že zkrátka a dobře chtějí to, co se jim líbí a je jim lhostejné jak toho dosáhnou, na čí úkor a za jakou cenu. Národ ve své většině mlčel, nebo často i tleskal. Z opojení panslavismem jsme vystřízlivěli teprve 21. 8. 1968.
A tak je tomu s naším národem a s naší politikou dodnes. T. G. Masaryk vyslovil jistou sociologickou poučku, s níž se dá vřele souhlasit: Státy a národy se udržují týmiž idejemi, kterými vznikly. Geny měšťanské plebejskosti a pragmatičnosti, potřeby nepřítele, dravosti po majetku a moci, neúcty k pravidlům, hierarchiím a autoritám i existenciálního duchoprázdna si neseme dějinami stále, od té doby, kdy jsme jejich pomocí byli v průběhu 19. století jako národ nově zkonstruováni.
Proto a hlavně proto, je programem mnoha českých monarchistů LEGITIMISMUS!

(Monarchistický kalendář, 2010)
Út 4. leden 2011, 10:27:58 CET
ludva65
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one