Autor stránek

Autor stránek

L.D.G.

4.červenec 2011

Dne 4.července 2011 v časných ranních hodinách, skonalo ve věku 98 let, Jeho císařské a královské veličenstvo, Dr.Otto von Habsburg. Vzpomeňme v modlitbě, čest Jeho památce.
REX NUMQUAM MORITUR !
otto.jpg

4.červenec 2011

Líbí se Vám tyto stránky?

Ano, líbí (51 | 100%)

Něco málo o pozadí pražského jara 1968

21. srpna jsme oslavili 42. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Vytvářená a podporovaná legenda hovoří o riskantním, neúspěšném a obětavém pokusu českého a slovenského národa, který se náhle z jakéhosi popudu utrhl ze řetězu Moskvy, aby napsal hrdinskou kapitolu své historie (a po potlačení pokusu ze své velké části dále nehrdinsky kolaboroval). Asi by nás velmi rozzlobilo, kdyby nám někdo tvrdil, že naše puštění ze řetězu bylo záměrnou a plánovanou fází rafinovaného plánu těch, kteří nás pak rychle zase chytili a přivázali na ještě kratší řetěz. Pražské jaro však beze sporu mělo své neideologické a zcela pragmatické pozadí, zapadalo do strategických úvah a válečných počtů. V polovině 50. let 20. století věřili mnozí, že se schyluje k třetí světové válce, ke generálnímu střetu, mezi Východem a Západem, mezi komunismem a demokracií. Roku 1955 byl vyhlášen vojenský pakt Varšavská smlouvy. Československo, chtě nechtě, částečně z vlastní viny, stálo na straně Východu, a to přímo na čele východních armád. Vycvičenost, výzbroj a dislokace Československé armády ovšem nárokům první války jaderného věku neodpovídala. Kdyby se státy Varšavské smlouvy měly bránit, posloužila by celá tato republiková armáda s bídou jako lehký a mírně zdržující nárazník. S obranou se však příliš nepočítalo.
Roku 1964 byl v Generálním štábu ozbrojených sil SSSR vypracován Plán použití ČSLA ve válce (míněno v útočné válce proti západní Evropě). Tento plán zahrnoval 85% ozbrojených sil ČSSR po provedené úplné mobilizaci, které byly plánem zahrnuty v prvním strategickém sledu a přešly by do podřízenosti Československého frontu armád Varšavské smlouvy, tedy pod sovětské velení. Úkolem frontu bylo vedení útočných operací ve směru Nürnberg – Stuttgart – Strasbourg – Epinal – Dijon. Útok měl být, pouze na směru Čs. frontu podpořen 131 jadernými údery, což mimo jiné, znamenalo, nahnat většinu českých a slovenských mužů do terénu totálně zamořeného radioaktivitou a fakticky je odepsat, i kdyby nedošlo k odvetným úderům ze západu. Po Československu se vyžadovala pro záchranu a šíření socialismu neskromná oběť – oběť absolutní. V celém uskupení prvního válečného sledu byl Čs. front jediným uskupením, ve kterém nebyla vřazena žádná sovětská vojska. Tato skutečnost se pochopitelně stala předmětem značné nespokojenosti Generálnímu štábu vojsk SSSR. Ani ne tak kvůli kontrole této spojenecké armády, jako spíše kvůli obavám ze slabé účinnosti frontu. Vojenská hlediska byla veskrze pragmatická. Čs. front mohl neuspět a stával se v očích sovětského velení slabým článkem řetězu, jakkoliv byl tento front určen k vedlejšímu a podpůrnému strategickému směru. Hlavní válečné hry se konaly roku 1967 v Legnici v Polsku, a mimo jiné, prokázaly, že Čs. armáda sama není schopna zajistit včasné válečné naplnění osobami a tím zajistit plnění válečných úkolů na svém směru. Velení Čs. armády se kritice snažilo předejít tím, že již v míru povolalo do armády tolik mužů, kolik téměř odpovídalo válečným stavům jednotek. Jednalo se o snahu tehdejšího vedení KSČ nedopustit rozmístění sovětských vojsk na území republiky a udržet tak jistou, byť malou míru politické suverenity. Sovětský Generální štáb od poloviny 60. let záměrně zvyšoval nároky na Čs. armádu, aby donutil Novotného vedení KSČ požádat Moskvu o doplnění ozbrojených sil na území ČSSR o další sled sovětských vojsk. Byl to však právě Antonín Novotný a jeho administrativa, včetně tehdejšího vrchního velení Čs. armády, kdo se tomuto kroku všemi prostředky bránil. Pouze tato nepřítomnost sovětských vojsk na čs. území totiž stála mezi postavením vazala Moskvy a realitou protektorátu Moskvy. Náčelníka operačního odd. Hlavního štábu Čs. armády generála Vitanovského označil náčelník Generálního štábu ozbrojených sil SSSR maršál Zacharov dokonce za revizionistu. Také náčelník gš. Čs. armády generál Rytíř od roku 1964 nabídky Sovětů tohoto druhu odmítal. Po válečných hrách v Legnici v roce 1967 tlak Sovětů náhle jako by pominul a vztahy obou generálních štábů ve druhé polovině roku ochladly a ustrnuly.
V lednu následujícího roku 1968 pak generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv dal slovy: Eto vaše dělo, zelenou reformátorům pražského jara a prvních několik měsíců se vůbec necítil znepokojen gradujícím obrodným a vysloveně revizionistickým procesem v ČSSR. Pražské jaro udělalo práci za sovětské komunisty a samo odstranilo Novotného garnituru z vedoucích funkcí. Prezidentem se stal armádní generál a dávný spolupracovník NKVD Ludvík Svoboda. Obrodný proces vykonal nevděčnou práci i ve vrcholných armádních kruzích. Z nejvyšších funkcí byli odvoláni generál Lomský i generál Rytíř, a za podivných okolností spáchal sebevraždu generál Janko. Za protisovětské postoje byl odvolán generál Vitanovský. To vše ještě před srpnem 1968. A Moskva náhle změnila tón. Nově jmenované nejvyšší velení Čs. armády, jmenovitě generálové Dzúr a Rusov, stejně jako nový prezident generál Ludvík Svoboda, 21. srpna 1968 spolehlivě zabránili předem marným obranným akcím čs. vojenských jednotek. Profesionálním vojákům muselo být již měsíc před invazí jasné, co znamená koncentrace „spojeneckých“ armád u našich hranic. Užiteční reformističtí mouřeníni byli odesláni do politického důchodu, nebo odešli do emigrace. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy zůstalo na československém území dostatečné množství sovětských vojsk rozmístěných ve druhém sledu, v širokém obloukovém pásu od severozápadních Čech po jižní Slovensko. Strategicky důležitá raketová výzbroj byla na hřebenech Brd nastrkána do betonových sil, jejichž betonáž byla jakousi náhodou dokončena těsně před 21. srpnem 1968. Nastala normalizace a Československo se definitivně proměnilo v sovětský protektorát.
Nelze zpochybňovat touhu čs. národa po svobodě a demokracii, stejně jako statečnost jednotlivců a obětavost celých skupin obyvatelstva. Z pragmatického pohledu však bylo pražské jaro roku 1968 sotva něčím více, než rafinovaně vymyšlenou a umožněnou záminkou k naplnění strategických vojenských cílů vrchního velení ozbrojených sil SSSR. Vzepětí národa odstranilo stranické dogmatiky, kteří ovšem na druhé straně tvrdošíjně bránili přítomnosti sovětských tanků na území státu, a zavdalo záminku k provedení invaze a k dovršení plánu. Ti, kdo věděli, jaká hra se hraje ve skutečnosti, hrdinsky mlčeli. Ale kdo by jim tehdy věřil?
Jeden pozitivní dopad však toto naivní dobrodružství pro český národ přece jen mělo. Definitivně jej vyléčilo z patologické obsese panslavismu, kterou trpěl po více než 100 let. Na léčbu dalších historických obsesí a neuróz si ale bude muset ještě pár dalších let počkat.
Po 8. listopad 2010, 14:06:33 CET
ludva65
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one